Květen 2012

Jak jde život .

16. května 2012 v 11:22 | Sh*
Huí. Nenapsala jsem. Asi jsem se přecenila s tím zakládáním blogu. Jo, určitě jsem se přecenila.

Padla na mě nějaká podivuhodná nálada. Nálada typu "měla bych psát, až budu mít čas a náladu" nebo také "měla bych tento blog zrušit a zase čekat". Jak dlouho? Dny, měsíce, roky? Chci psát, ale nechci psát. Jsem doma do konce týdne, nachrmlaná, jako vždy. Musím se naučit přehrávat fotky do počítače. Protože tím asi zase jednou začnu. Chci hezčí počasí. Chci být zdravá. Chci nějaké plány. Ale chtít můžu. Stejně sedím celý den na posteli.

Za ten čas, co se tu jen tak povaluji, což čítá včerejšek a tu kratičkou část dneška (a to jsem až teď zaznamenala, že bude za chvíli půlka dne pryč) jsem začala uvažovat. Začala jsem uvažovat o tom, že mám hlavu plnou názorů a chci psát. Chci si vyrobit nějaký sešit, kde se vypíšu a nikdo to nenajde. Nechci deníček. Nechci kazit deníčkům jméno. Nemám nikoho, komu bych prostě mohla zanadávat na všechno, co se všeho týče a on to hned neroztoubil do světa. Nechci blog, blogy se mne bojí. Nechci kolem sebe autority, protože je neposlouchám. Nemám respekt k dospělým a nemám v nich vzor. Jsem jednoduše řečeno ztracený případ. Ale kdokoliv by mi to řekl, popřela bych to.

-Sh*.

První stovka zde .

9. května 2012 v 21:45 | Sh*
Jé, to je zjištění. Zjištění, že jsem s první stovkou několikrát pomalejší, ale za to bez reklam a podfuků. Čistě kvalitou stránky. Ne, že by mi záleželo na návštěvnosti. Ale co jsem měla čekat, když tu napíši jen při náladě? Aha.

-Sh*.

Such a lovely place .

5. května 2012 v 22:42 | Sh*
I'm back bitches .
Netuším, čím bych měla začít. Fotky nejsou nic moc, ale zážitky něco zamenají. Navštívila jsem zemi, kterou obdivuji od prvopočátků. Velkou Británii.

Zasloužíte si po tak dlouhé době delší článek. A já se chci rozepsat. V pátek odpoledne jsem dostala přání příjemného pobytu od mého vysněného finského kytaristy, od mé platonické lásky. To se neobešlo bez mimoděk mnou velmi žádaného rozzářeného úsměvu na tváři malé Shawnie. Byla jsem zase jak malá, zamilovaná do někoho, koho v životě neuvidím. Ale co je na tom za mínus? Sakra. Ne. Ne, chtěla jsem psát o Anglii, ne o někom, kdo bydlí přes 1 500 km ode mě. Ne. Sakra.

Tak tedy sobota. Ve 12:00 jsem se dostavila na parkoviště, kde jsem nasedla do autobusu. Ano, věřili byste? Věřili byste, že do Anglie se jde dostat autobusem? Ne? Já si zase pro změnu neumím představit, že bych lětěla letadlem. Neumím si představit ty pohodlné sedačky, klimatizaci a nádherný výhled. A jídlo, kdy se mi zachce. Ne, už si to představuji. A jo, nebylo příliš příjemné sedět kolem 19 nebo 20 hodin v autobuse. Ani trochu. Musím přiznat, že cesta zpátky domů, kterou jsem dokončila dnes kolem čtvrté odpolední, byla mnohem příjemnější, přirozenější a spala jsem bezmála deset hodin. Což nemůžu říct o cestě tam. To jsem spala možná tak hodinu a půl. Z toho příjemna a přirozena viním polštář s double-deckerem a růžovou škrabošku. Někdo je tady blázen. A ano, pro změnu to musím být zase já.

V neděli kolem půlnoci (myslím půlnoc ze soboty na neděli) jsem se již nacházela v Belgii. Mám ten pocit. Myslím, že půlnoc jsem zrovna prospala. Každopádně kolem páté ranní jsem nastupovala na trajekt a uvědomila jsem si, jak dlouho jsem trajektem nejela. Pamatuji si, jak mi bylo tak sedm a seděli jsme v autě po celou dobu cestování z pevniny na Thassos. Ale to bylo jindy, jinde a byla to jiná vzdálenost. Toto byla hodina a půl cesty z francouzského Callais do anglického Doveru. Toto byl zážitek. Toto bylo o půl šesté horké anglické kakao, první utracené libry a celou cestu převrácený žaludek, který by to kakao nejraději vyvrhl do moře. Věřte mi, nepříjemná část byla, když jsem vyšla na palubu a snažíc se dýchat čerstvý vzduch jsem jen pohledem zavadila o zvracející ženu. Nic, co bych v té situaci chtěla vidět. Ale Dover byl kousíček. A já jsem přežila. Bez vážnějších žaludečních potíží.

V neděli jsme procházeli celé Hastings. Pršelo, byla zima a já jsem nadšeně pozorovala všechny ty domy, do kterých se "nastěhuji". To je jak když uvidím pěkného kluka a hned hlásím, že si ho vezmu. Přitom na stěhování ani vdavky nemám ani pomyšlení. Tak to prostě se mnou chodí. Všechno si musím zamluvit. Eh, jenže ono to většinou o mé zamluvení ani nestojí. Večer už jsme se dostali do hostitelských rodin, do našich roztomilých pokojíčků. A v pondělí do školy. To bylo milé a poklidné. Obědy bohaté. Nákupy dlouhé. Ceny nízké. Můj ráj. Až na úterý, kdy jsme se museli bavit s Rakušákama. Řekněte mi, co je to za otázky. Řekněte mi, jakej debil se mě může zeptat, od kolikati se v České Republice můžou dělat děti.

Další obrovskou kapitolou je Primark. Tam jsem si nakoupila oblečení, jak snad ani za poslední půlrok ne. Já nemůžu mít tolik peněz po kapsách, když je kolem mě tolik věcí, které si za ty peníze mohu odnést. Svět je tak krutý! A já mám tolik oblečení. Dvě trička, svetr a nějaký kus oblečení, který mi vnutila kamarádka a který na sebe nikdy nevezmu. A to jsem slíbila opak. To jsem slíbila, že je to dokonalá věc v Řecku, že to jen hodím na plavky a na pláži si to sundám, heh. Moc jsem toho v noci nenaspala. Kecala jsem voloviny. Každodpádně tu věc mám. A nezakrývá o moc víc, než ty plavky. To bude zábava. Pokud se vůbec do Řecka pojede.

A pak ty uniformy. Miluji školní uniformy! Miluji anglické kluky ve školních uniformách (jak které!). Nejlepší část cesty do Londýna byl začátek, někdy kolem osmé, kdy všechny tyto nádherné bytosti šly do školy, mávali nám a posílali vzdušné polibky. To bych si hned zopakovala. Viděla jsem obrovskou část Londýna, ale ani zdaleka ne polovinu celého města. Pro mě to bylo všechno hektické a myslím si, že bych musela být v Londýně alespoň týden, ne-li dva, abych si všechno zvládla projít. Ano, už to plánuji. Muhehe. Takže tedy viděla jsem toho hodně a ani neumím všechno správně přiřadit. Bojím se, že prostě našim ukáži fotky a budu mlčet, protože si zrovna nevzpomenu, jestli je to památník nebo sídlo královské rodiny. Big Ben ale poznám a mám několik opravdu krásných fotek. Díky bohu.
P.S.: Nugát! Ano, čtete dobře. Nugát. To je ta barva. Barva mých vlasů. Celohnědá. Myslím, že spokojenější jsem se svými vlasy ještě nikdy nebyla. Tak sbohem. Musím spinkat.

-Sh*.