Duben 2012

England is waiting .

28. dubna 2012 v 11:14 | Sh*
Tak se tu mějte. Odjíždím... England ready!

-Sh*.

Sorry .

24. dubna 2012 v 19:49 | Sh*
Jo, to jsem zase já. Aloha.

Co asi nevíte je, že se flákám celý den doma v mikině a pyžamových kalhotech. A ani přes tento přebytek volného času - nepíšu. Nějak se ke mě zase dostavila ireparabilní exspirace. Neříkám, že je nějak přehnaně ireparabilní, protože se držím, přemáhám ji. Ale asi je to tou náladou. Může za to Facebook. Debil.

Včera večer jsem si psala s kytaristou s Finské glam-rockové kapely. Už to samo o sobě zní úsměvně. Ještě si představte, že má odbarvené blond vlasy a to jako jediný z kapely vypadá trošku jako kluk. Jenže mně neporadíte. Mně nepříkážete, ať přestanu zbožňovat všechno, co má kolem krku kytaru, sladce se to usmívá a nosí to rozepnuté košile s roztrhanými džínami. A jestli ano, neposlechnu vás. Všechno, co vnímám jako spřízněnou duši, se nevyhne mé pozornosti. A teď si představte, jak se stydím něco napsat. Jak se bojím a zároveň umírám touhou po reakci. Nejsem zamilovaná. Jsem zvědavá. Na nejvyšší míru.

A co tam, v realitě, celý den dělám? Řeknu to jednoduše - poslouchám hudbu a čtu. A ještě mi z toho nehráblo. Jen se trošku hůř vypořádávám s tím, že ostatní chodí do školy a já - i když se nepoznávám, normálně bývám spíše takové samotářské vlče - prahnu po společnosti, nebo alespoň po někom, kdo by na mě pomyslel. Troška nepozornosti a hned mám komplexy. To není dobré.

Jo a jinak, už se jenom čtyřikrát vyspinkám. Musela jsem to tak napsat, heh. England is waiting, bitches!

-Sh*.

Netrpělivá .

22. dubna 2012 v 12:30 | Sh*
Za šest dní. Už za šest dní, touto dobou, budu sedět v autobuse na cestě do Anglie. Budu nadšená, o tom nepochybuji. A i přes to, že budeme ještě na území České republiky, budu mít sluchátka v uších a budu ta nejšťastnější. Pojedu do Anglie. Pojedu za snem.


Poučená = zdrcená .

20. dubna 2012 v 20:30 | Sh*
A zpátky. Ve zdraví, s úsměvem na rtech. Ale nebylo to tak celičký týden. Nevím, jestli se mi o tom chce polemizovat, ale každopádně se potřebuji vypsat. Z několika málo důvodů.

Mám právo. Mám právo se zamyslet nad tím, jaká jsem a snažit se být lepším člověkem. Mám právo se přetvařovat, že tím lepším člověkem jsem, i když mi to nejde. I když to neumím.

Základem všeho je nikomu nedůvěřovat. Jenže to je neuskutečnitelné. Zvlášť, když máte pár dobrých přátel. Ani ne. Konkrétně jednoho a půl. Myslím, že mě tento týden naučil víc, než jen to, co bylo účelem. Některé mé spolužačky jsou totiž tak chytré, že se musí o svou inteligenci podělit s někým, jako jsem já. Tedy - nenaštve mě, když za mnou někdo vtrhne a začne na mě vyřvávat všechny mé chyby. Nejsem agresivní člověk, poslouchám a učím se. Jenže když zjistím, že někdo, kdo kdysi býval v hodně blízkém okruhu mých přátel, na mě hledá všechny chybičky, tahá ze mě všechna má tajemství a nenechává si je pro sebe, necítím se už tak dobře, tak v klidu. Cítím se zrazena. Cítím se zrazena i tím, že všechna má tajemství překrucuje ve svůj prospěch a své potěšení. Základem všeho je nikomu nedůvěřovat. Jeenže to je neuskutečnitelné.

Takže jsem poučená. Vím, jak by bylo správné se chovat, jaká bych měla být, jaká chci být a jaká jsem. Co z toho si vybrat? Ale to je jednoduché.

"Being a rockstar is the intersection of who you are and who you want to be."

A co přetvářka? Je správná? Jsem taková. Jsem naštvaná, když mi někdo řekne něco nehezkého. A pak přijdu do společnosti - a usmívám se. Ten den mi jeden spolužák řekl: "Takže už je to mezi váma dobrý? Už jsi v pohodě?"
A já jako blbec jsem se usmála a odpověděla jsem: "Ne, to je jen dočasná přetvářka."

Myslete si o mně, co chcete. Mám svůj vlastní svět. Mé přátelé. I když je jich jedna a půl. Jsou tu pro mě. Navždy. A já jim prostě věřím. I když bych neměla, i když je to proti všemu, co jsem si předsevzala. Je to tak. Jsem naivní. Milujte mě.

-Sh*.

A pryč .

16. dubna 2012 v 7:15 | Sh*
Omlouvám se, že jsem nedala nějak předem vědět, ale od dneška až po pátek povinně vyrážím na nějakou "prý úžasnou" akci školy. Měla jsem napsat včera. Já vím. Nemla jsem psát na poslední chvíli. Ale včera jsem dávala dohromady písničky do mobilu, který se stejně rozhodl, že mi je nepřijme a tím mě donutil koupit si čtečku paměťových karet. Možná v pátek. Nebo nikdy. Štve mě.

Každopádně se tu mějte. Konečně, po dlouhé době, se zase cítím na blogu dobře.

-Sh*.

Být či nebýt liškou?

11. dubna 2012 v 12:00 | Sh*
Nejdříve něco z výkladového slovníku mé existence. Když se řekne "liška", nejdřív se mi vybaví postava z Hunger Games, na kterou vypravěčka poukazovala jako na Lišku. Kdybyste zabrousili do anglického vydání, zjistili byste, že ve skutečnosti je to přeloženo ze slova "Foxface", tedy "Liščí tvář", ne přímo liška. V knize je charakterizovaná jako vychytralá dívka, která přesně ví, co dělá a za jakým účelem. A jaká jiná charakteristika by vás snad napadla? Většina z vás jistě zná alespoň jednu bajku o vychytralé lišce, která dostane všechno, co chce, kvůli své mazanosti. A vsadím se, že o někom takovém víte i ve svém okolí. Nemusí vypadat přímo jako liška, může vypadat zcela nevinně a nezúčastněně. Třeba... jako já.

Nezúčastněnost je to slovo. Jde o to, být všudepřítomná, vše vidět a slyšet, ale přitom nebýt viděna ani slyšena. Ve skoro všech mých oblíbených knihách a filmech je nějaká ta liška. Liška není namyšlená, povrchní a dokonalá, ale také není zakomplexovaná nešťastnice. Liška je třetí strana, se kterou dostává normálně nudný děj pointu, "třetí rozměr". Je to někdo, kdo může kdykoliv zamíchat karty. Někdo, komu byste se neměli plést do cesty. Liška je jediná paranormální postava, která se může vyskytnout v realitě.

Jak čtu to, co jsem napsala, uvědomuji si, že to mohlo vyznít, jako kdyby liška byla snad každá druhá. To ale není pravda. Na lišku nenarazíte na každém kroku. Je to typ osobnosti, ta, která vám neprozradí nic o své minulosti. Je to ta, která pečlivě hlídá to, co dělá a to, co říká a nezanechává za sebou žádné stopy, žádné důkazy, že by ve skutečnosti mohla být jen člověk. Liška je mrcha, která tě srazí na kolena, ale i poslední naděje. A o to jde. Asi proto si nedokáži představit lišáka.

Je to zábava, být povahou liška.

A teď k otázce, kterou jsem se chtěla zaobývat - být či nebýt liškou? Zní to jako vtip. Být liškou znamená mít stále čistý štít. Znamená to být alespoň naoko dokonalá a to se nepoštěstí každému. Ne každý zvládne sehrát takovou roli. Být liškou znamená nasadit si masku a jen tak ji nesundat. Na to nemá jen tak někdo. Chce to silnou vůli a značnou dávku bezcitnosti. Stojí to za to? Ta pomyslná dokonalost? Ta moc?

-Sh*.

Ireparabilní exspirace .

9. dubna 2012 v 13:41 | Sh*
Říkejte si, co chcete. Říkejte si tomu, jak chcete. Já jsem to nazvala ireparabilnbí exspirace. A táhne se to se mnou už nějakou tu dobu. Jde o stav, kdy hledím na klávesnici, pak se dokopu něco napsat, ale proč? Stejně to nevydám, stejně to vyhodím. Pryč s tím, to nejsem já. Můžu si ten článek přečíst stotisíckrát, ale jakmile se v něm necítím, letí do smazaných bez zpáteční letenky. Nikdy mě nic takového netrápilo. Na předchozích blozích jsem se zaměřovala ne na kvalitu a smysl, nýbrž na kvantitu článků. A nic mi v tom nebránilo. Chtěla jsem prostě návštěvnost, chtěla jsem být obdivovaná. Ale za co? Za svou dětinskost? Za svůj trapný projev, který jen stěží měl hlavu a patu? Jo, to byla blbost, říkám si. Ale návštěvnost byla převysoká a já jsem byla spokojená. Netížilo mě svědomí, že nepodávám nějaké extra výkony. Jenže těď mě tíží. Leží mi na srdci to, že mám na výběr mezi idealizováním mé podstaty a mým pravým já, které trpí, píše a maže. Já volím právě to trpící. Vydat opět něco tak nesmyslného a propadnu se studem. Už mi nezáleží na tom, kolik sem přijde lidí. Už nejsem ona.

Všechno se to odvíjí od mého nadšení pro jedinou věc - být obdivovaná. Není to příjemné nadšení. Je to něco, kvůli čem u se po hlavě vrhám do naprostých nesmyslů, jako založit si blog nebo začít hrát na kytaru. Mám v hlavě utkvělou představu onoho "Amerického snu" nebo alespoň jeho hlavní myšlenky. Pořád si myslím, že mohu něco dokázat, že si zasloužím být někým a ne jen figurkou společnosti - a pak padám na tvrdou zem reality. Tím ovšem neříkám, že něčím takovým žiji, že jsem zapřísáhlá optimistka (i když tu rebelskou část ze sebe jen tak nevymažu). Jen bych ráda tu naději viděla. Stačilo by mi ji jen zahlédnout, když je mi nejhůř. Nedokáži se snažit pro nic, musím mít cíl, musím vědět za čím si jdu. Ale kde to něco je? Možná, až dopíši tento článek, budu pyšná na to, že jsem se konečně donutila vylít si srdíčko těm, co sem zabloudí. Ale upřímně? Budu ráda za jednoho, dva lidi. A to mě ničí. To není cíl. Tohle není ten blog, kde jsem měla skoro 10 000 lidí za rok. Tohle je nový začátek, čistý štít. Ale tak jsem to chtěla, ne?

Závěrem snad jen, že se pokusím nevzdát se. Asi bych se ani vzdát nezvládla. Možná se přesvědčím. Možná se vyléčím.

-Sh*.

Zapomenutá .

5. dubna 2012 v 11:49 | Sh*
Zdravím.

Tak je to tu, Velikonoční prázdniny. Ne, že bych nechtěla prázdniny, to ne... já jen, že tu je něco, na co musím myslet. Někdo, na koho musím myslet. A nevím proč - jelikož v mém slovníku existuje slovo "přitažlivý", můžu si upřímně přiznat, že tento přitažlivý není. Není ošklivý, a... dokonce je i pohledný, ale ne přitažlivý. Nenacházím slova. A zamilovanost to není. Je to něco, co mě nutí se s ním poznat, něco, nějaká část mne, která o něm v noci bezdůvodně sní. Přece bych se nezamilovala jen proto, že na dosah není nikdo jiný, ne? Ne. Ne! Trpím zoufalým nedostatkem lásky. Takové té, kdy se utápím v každém jeho pohledu, v každém jeho slově. A ta tu není. Ne. Ne!

Chtěla jsem si utřídit myšlenky, než mi všechny tyto nepodložené city přerostou přes hlavu. Jednou se tomu zasměji, jak jsem trpěla kvůli tomu, že jsem podlehla své vlastní lži o lásce. Tady se ale nedá mluvit o lásce. Je to jen pobláznění. Aprílové pobláznění. Jen... vtip.

Našla jsem si cestu ke starým přátelům, za což jsem na sebe pyšná. Potřebovala jsem je. A oni mě. Opět jsem obnovila něco tak cenného, že nerozumím tomu, jak jsem to zvládala tak dlouho přehlížet. Je více než uspokojující vědět, že někam patříte.

-Sh*.


Aprílové pobláznění .

1. dubna 2012 v 17:12 | Sh*
Až někdy kolem poledne jsem si uvědomila, že dnes je vlastně ten Apríl. Jako všechny ostatní, pro mě bezvýznamné, svátky Apríl ignoruji, o to víc, když připadne na neděli, ale stejně mi přijde úsměvné, že jsem o něm nevěděla s aspoň čtyřiadvacetihodinovým předstihem. Celkově si připadám poslední dobou nějak otupělá. A možná i to je důvod, proč jsem dnes zabrousila na blog a do obráceného okénka naťukala informace, na které jsem už pěkně dlouhou dobu ani nepomyslela. Je to tu. Můj návrat. Heh.

Docela odsouzeníhodné, co? Sama si nevěřím, že bych to zvládla. Že bych zvládla zase psát a komunikovat. Ale skutečnost je taková, že se budu snažit. A je mi jedno, jak moc hloupě to v mém podání zní. Lhářka je zpátky - na dobu neurčitou. A vítá vás v jejím čerstvě rekonstruovaném doupěti.

À bientôt, mes amies.
-Sh*.